Nanomateriály jsou všude

Nanomateriály se po dlouhá léta používají pro řadu různých věcí, ale vyskytují se i v přírodě. Například v mracích sopečného popela, v mořském vánku a v kouři z ohně.

Jinými slovy, nanomateriály nejsou jen něčím, co se vyrábí v laboratoři. Nanotechnologie však lidem umožnily vytvářet materiály, které obsahují nanoformy. A ty vytváříme stále častěji, protože tyto materiály mají výhody, které látky větších velikostí nemají. 

Pokud například použijeme nanooxid titaničitý k potažení plastových židlí, které máme na zahradě, získá jejich povrch samočisticí funkci. Na tomto povrchu voda nevytváří kapky, ale hermeticky uzavřený vodní povlak. Nečistoty se ve vodním povlaku rozpustí a další prudký liják je prostě smyje a židle vyčistí.

Na velikosti záleží, ale ne jen na ní

šechno je tedy o velikosti, ne? Ano i ne. Určit, kdy se materiál stává nanomateriálem, není tak jednoduché. Nanomateriál může mít jiné vlastnosti než stejná látka ve velkém objemu. To znamená, že materiál by se mohl při přechodu z velkého objemu na nanoformu změnit, ale to, při jaké velikosti k tomu dochází, se liší v závislosti na látce. 

Co to tedy přesně je?

To je také jeden z důvodů, proč je tak obtížné se shodnout na definici nanomateriálů. Evropská komise definovala nanomateriály jako něco, co obsahuje částice, které jsou 1 až 100 nanometrů dlouhé. Pro srovnání: vir, který číhá na klice u dveří a může vás nakazit chřipkou, je dlouhý 100 nanometrů.

Jiní argumentují tím, že velikost není tím nejdůležitějším. Domnívají se, že definice by se místo toho měla soustřeďovat na inovativní vlastnosti, které nanočástice mají. A jak již bylo uvedeno, inovativní vlastnosti se ne vždy vyskytují ve stejné velikosti (nebo konkrétně ve 100 nanometrech), v důsledku čehož je definice opírající se pouze o velikost méně relevantní.